(Tvrzení, že jsme antisemité, kteří sami od sebe zakládali ghetta pro Židy, a Němci nás poté nesměle následovali, že jsme se dopustili proti Židům zločinů, za které bychom se měli kát, jsou lživá, ať již je pronesl kdokoliv. Jde o snahu přepsat naše dějiny a navalit na nás část genocidních zločinů, kterých se na Židech dopustili Němci. pozn.ČNL)

"Vztah české veřejnosti a koneckonců i představitelů československého státu byl dán už postojem Tomáše Garrigua Masaryka v období hilsneriády. Po vzniku republiky československá vláda oficiálně podporovala sionistické hnutí – v Československu se konaly tři sionistické kongresy. A samozřejmě to byla i podpora po roce 1945.

Málo se ví o akci, kterou zaštítil tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Tehdy byli převáženi Židé z východních oblastí, kteří prchali před válečným terorem na Ukrajině a v Polsku a kteří přes Československo odcházeli proti vůli Velké Británie do americké zóny. Američané je dál dopravovali do středomořských nebo černomořských přístavů. Československo tehdy zajistilo devět vlaků, které byly přistavovány na polskou hranici.

Tehdy (ještě před vznikem Státu Izrael) vznikly velice těsné vazby, a ne náhodou se Hagana na Prahu obrátila již na podzim roku 1947 se žádostí o nákup zbraní.

Měli jsme velkou skupinu našich lidí, kteří byli trénováni u vás. Byl to můj bývalý velitel letky, pak velitel základny, velitel letectva a taky prezident Ezer Weizman.

Začátek byl v roce 1948, kdy jsme ukončili cvičení v Československu. Já jsem byl v Liberci, kde byla Vojenská odborná škola vojenských mechaniků. Pak jsme odjeli okamžitě do armády v Izraeli.

Hovoří bývalý izraelský prezident Ezer Weizman: Nosili jsme letecké uniformy Luftwaffe, overaly a padáky, dodnes mám pár německých leteckých bot, které jsme tam dostali. Pravé německé boty, lemované kožešinou na zimu. Potřebovali jsme je později v Izraeli v zimě 1948 a 1949. A tak jsme se cvičili v boji proti egyptskému letectvu, které mělo britské stíhačky Spitfire, které jsme znali ze služby u RAF.

JR: Letci se u nás cvičili v Českých Budějovicích, Olomouci a Hradci Králové, mechanici v Liberci. Cvičili se tady také tankisté v Mikulově, výsadkáři ve Stráži pod Ralskem. To ale byly speciální kurzy jen pro desítky lidí.

Na Libavé se zformovala vlastně celá židovská brigáda. Nezformovala se však z Židů z Palestiny nebo ze světa, byli to českoslovenští občané. Tato brigáda byla poměrně početná, protože šlo až o 1 300 osob. To byl pevný fundus, na kterém se potom budovala vlastní izraelská armáda, která v době války za nezávislost sestávala z nesourodé směsi ozbrojených židovských osadníků a zahraničních dobrovolníků.

Hovoří Abi Nathan: Bylo to nejlepší období mého života. Když jsem přišel do Žatce a do hotelu Stalingrad, uviděl jsem tam 300 lidí. Řekli mi, že to jsou všechno Židé. Vyrůstal jsem v Indii a myslel jsem si, že naši Židé jsou všichni, které máme. Najednou jsem zjistil, že všichni tito lidé, piloti z celého světa, jsou Židé. Vědomí, že patřím k tomuto národu, ze mě udělalo jiného člověka.

Miloš Pojar: Hráli jsme roli poměrně významnou, protože když se v roce1947 záležitost budoucí podoby Palestiny začala projednávat, Československo se postupně stalo členem dokonce tří za sebou vytvořených výborů. Výboru pro Palestinu, pak ad hoc výboru, který řešil další kroky, a nakonec realizačního výboru na konci roku 1948. Český zástupce, pan Lisický, prvnímu výboru předsedal. Tento výbor pak předložil OSN rozhodnutí, aby na území Palestiny vznikly dva státy. O tom se hlasovalo a 29. listopadu 1947 byla schválena Valným shromážděním OSN rezoluce, která určovala zřízení židovského a arabského státu na území Palestiny. K vlastnímu vyhlášení izraelského státu došlo 14. května 1948. Několik dní nato začala válka.